Ze života dobrodruha

Ze života dobrodruha.

Lovec a kořist. Kořist pronásledována umírá aby lovec mohl přežít. Stále dokola se opakující děj. Jenže někdy se stane, že i lovec je uloven, ne aby se stal potravou, ale aby musel trpět. A co s tím naděla? Nic, vůbec nic, protože vlastně trpí dobrovolně a rád, i když …

Nad kopci pokrytými bílou přikrývkou krouží orel, pozoruje tmavou tečku, která se pohybuje rychle po pláni, sleduje pozorně její pohyb a přibližuje svůj ladný let blíž k ní,Kořist. Jen o kousek dále se pohybuje další tvor, pohybuje se rychle a sebejistě, beze strachu, sleduje pohyb orla a vytrvale si rozráží cestu hlubokým sněhem,Lovec.
Kořist cítí nebezpečí, ví že se blíží její konec a prchá. Orel krouží čím dal tím blíž a blíž nad tvorem.Kořist je zmatená, to co je nad ní musí byt to nebezpečí, rychle od toho pryč! Krev v žilách se začíná bouřit, krajina před ní se divoce kolíbá, ale musí utíkat, rychle, honem, rychleji! Lovec vidí v dálce se blížící tmavý bod, sundává ze zad luk.Poklekl na koleno. Levou rukou uchopí luk a pravou vytahuje z toulce šíp. Laň se blíží, zmatená a vyděšená nevidí lovce před sebou, prchá.Šíp zapadá do tětivy luku, lovec klidně pravidelně dýchá, už rozpoznává obrys kořisti.Tětiva se napíná cíleným pomalým pohybem, luk se prohýbá pod mocnou silou. Kořist ale začíná tušit, že něco není v pořádku, ale co?! Běží, pořád běží, ví že nesmí zastavit! Lovec už jasně vidí svou kořist, tětiva se ustaluje v nejnapnutější pozici. Lovec zadržuje dech, hrot se pevně zaměřuje na kořist.Čas se zpomalil.Lovec vnímá tep obou srdcí. Buch, buch. Laň už jasně cítí, že běží špatným směrem. Musí rychle jinam! Hned teď! Ale nohy jí ještě nechtějí poslechnout. Buch, buch. Teď. Teď je ten správný okamžik. Pravá ruka pouští tětivu. Obrovská síla vložená do napnutí se v mžiku uvolňuje. Šíp vyráží na svou krátkou smrtelnou cestu. Buch, Buch. Nohy laně konečně poslechly, svaly se zatínají a brzdí její tělo v pohybu vpřed. Ale už je pozdě, příliš pozdě. Čas se zastavil. Šíp už nemůže minout. Až teď si kořist všimla toho, koho se celou dobu bála.Vidí mu přímo do očí. Jak je možné, že ho neviděla dřív? Čas se opět rozběhl. Poslední myšlenka kořisti.Pryč!! Šíp dokončil svou pouť.Buch. Na pláni se rozhostilo ticho. Lovec vstal, došel k lani, poklekl a pomodlil se. Na rameno mu usedl orel. Jeden tvor zemřel, aby jiný přežil.

Dnes byl úspěšný lov. Taky už doma nebylo pomálu co do huby a hlavně má dnes přijet návštěva. Pro pána ! Sakra! Jak jsem mohl zapomenout, to bude zase řečí, ta si mě zas vychutná. Musím si pospíšit, snad se stihnu vrátit dřív než přijede Ona. Běžet hlubokým sněhem s laní na sáních není ideální, ke srubu to mám za běžných podmínek (jako je blížící se sněhová bouře , nebo smečka nenažraných vlku v zádech) tak do západu slunce. Někdy jsou ale situace, kdy ve vás hrůzou vyvolaný adrenalin udělá s tělem divy, a tak se mi povedlo dostat se ke srubu ještě za ostře slunného dne.
Sotva jsem dorazil ke srubu už jsem koukal kolem dokola a nikde žádny kočár. To vypadá nadějně, třeba Jí po cestě potkala nějaká ta běžně dostupná smrtelná ošklivá příšerná sněžná bouře a nebo smečka děsně hladových zubatých šílených zlých vlků. I když při mém štěstí se bouře na just zrovna nekoná a vlky určitě jako na potvoru chytl nezkrotný průjem z poslední večere. Jak to Ona děla? Je snad nesmrtelná ? Dotáhl jsem laň do mrazáku, což je jen díra do země, vykopaná ve všude přítomném sněhu, s vysokým kůlem, zatlučeném na okraji. To aby byla ta džuzna vůbec vidět v té všudypřítomné bílé, anebo kdyby napadal zas průměrný noční bonus - půlmetr sněhu. Ještě jsem si šel odložit luk do kůlny a …. „Sakra“ Ona přijela na koni ,ne na kočáru jako obvykle, ale jen tak na koni, co si myslí škatule jedna..Z venku se ozvalo zavolaní. „Miláčku pojď už dovnitř, maminka přijela“ „Do prdele“ zaklel jsem, ale jen tiše, Ona má totiž moc dobrý sluch.Vyšel jsem z kůlny zastavil jsem se u mrazáku a na chvilku se zamyslel. Prcek sem neleze, má z mrazáku strach, můj poklad sem taky nechodi, nesnáší ten pohled na padlou zvěř, takže jediný, kdo sem přijde očumovat , je jen Ona. Rychle jsem mírně rozšířil otvor mrazáku a posunul kůl o metr jiným směrem.Když jsem odcházel, tak jsem se spokojeně zubil. Ta představa ucpané díry Jejím oplechovaným tělem mě potěšila.
Tři, dva, jedna , teď … otevřel jsem dveře, nadechl se na pozdrav. „Tóóóóóníííííčku“ Nenávidím když mi říká Toníčku. *muck* Néééé! Ona mi dala pusu. A je po večerním rozmnožování. „Já tě tak ráda vidím“ *muck* Do prkýnka už zase! To mi děla schválně. „Ahoj maminko, taky Vás rád vidím.“ To jsem vážně řek? „Óh ty můj kloučku, pojd sem a obejmi mě“ Jejda, teď po mě skočí a já nemám kam ustoupit a nemám u sebe ani meč, krucinál. „Ouuuch!??*!§!“ To objetí zabolelo. „Jéé promiň, já si neodepnula bedérní plát.“ Jo toho jsem si taky všimnul, ale z důvodů nutných pro přežití jsem se mile usmál. „Ale ty mas kulky jak z olova, než vyrosteš tak se to zhojí.“ Ta má ale příšerný úsměv, ja ti dám že náhodou zapomněla odepnout. „Zajisté maminko.“ Pohled z očí do očí a obou nám bylo jasné že to nebude lehký večer. „No tak vy dva, přestaňte se škádlit.“ Ach, ten krásny něžný hlas, je vůbec možné, že je to dcera Téhle … no však víte. „Ahoj poklade, ulovil jsem laň, zítra uděláme hody.“ Polibek,krátký hebký, jo, pro ten stojí za to bojovat a žít. „Skočím se převlýknout do něčeho pohodlnějšího“ Á, skoro bych zapomněl. „Kde je prcek. Nesežrala ho?“ zašeptal jsem směrem k Peťce a zazubil se. „Já to slyšela.“ Sakra, jak to dělá. „Ale, to od tebe nebylo pěkné miláčku, schoval se jako vždy, výš kde.“ Zase ten Polibek, ach, proč se cítím tak provinile. „Brum Brum, kdepak dítě je, Brum Brum.“ Zaduněl můj hlas a ještě jsem u toho efektně zadupal abych dodal výstupu důvěryhodnost, cítil jsem se pánem situace. „Koukám holka, že ten tvůj může přinejhorším dělat v lese škodnou.“ Teda ten Její usměv vážně nahání hrůzu, a navíc je po situaci i po pánovi. Dodupal jsem se až za almaru (ne za tchyni, ale za tu dřevěnou, i když s tím dřevem maj lecos spolecnýho ) „Baf!“ Prcek se jako vždy *děsně* polekal, což jen přidalo Maminčině tvrzení o škodné na pravdě. „Čau prcku, nezlobil jsi maminku? Tatínek ti přivez dáreček. Teď ale šupem do koupele za chvilku je večeře. No tak, honem, nebo tě sežere medvěd. Brum, brum.“ *Dup,Dup* Prcek za víceméně spokojeného řevu odběhl spolu s mým pokladem do koupelny. Jó, na svůj taťkovský um jsem zvláště pyšný. Jenže něco je teď špatně.Aha, to protože jsem zůstal spolu s Tchýní sám, bože můj při mně stůj. „Slyšela jsem že lov ti jde výborně a koukám že kondici máš taky skvělou. Sotva si tu laň zkolil už si pelášil jak o život domů. Ale byla to pěkná rána a to s tím orlem taky vychcaná věcička.“ Zarazil jsem se, Ona mě pozorovala ? Jakto že jsem si ji nevšimnul ?! Jasný, těžko vyzrát nad nejobávanější válečnicí široko daleko, ale ani jsem neviděl žádné stopy, holt je dobrá. „Ale jo, to výš, běžný den. Chvilka stopování a pic ho!“ „Chvilka říkáš? Běhal si za tou laní od rána, ale musím uznat, že máš výdrž, kdybys ji netrefil tak by jsi ji určitě uběhal.“ Zase se mi směje potvora,výdycky to zní jak když se blíží železařství, taky by mohla aspoň tady odložit ty svý plechy, vypadá v tom jak golem. . „A co s mečem už ses naučil se nepíchnout do zadku, nezkusíme si trsnout ?“ A je to tady, když už mám být pokořen, tak úplně, to je její krédo. „Nemyslím že je na to vhodná chvíle“ Sotva jsem to dořekl, už se mi u nohou válel meč. „Já ho do ruky nevezmu, výš dobře jak nemá Petra ráda, když se spolu bijem“ Přesněji, když si Ona se mnou hraje, jak jsem říkal … nejobávanější bojovnice široko daleko versus prosty byť statný lovec, copak mám šanci? Ale to už Její meč svištěl vzduchem, efektním saltem jsem se vyhnul ostří a za letu sebral meč ze země. „Hmm, koukám že se lepšíš.“ Lepším? Tohle bylo nejlepší artisticky číslo jaký kdy mohla vidět."Díky , Maminko" Krátký švih horem, otočka a Její mocný úder z boku, jak předvídatelné, tím mě nepřekvapí. A zase série úderů, švih prásk bum křísk. Odrazil jsem Její poslední úder, zavrávorala využil jsem situace, meč pěkně pod krk. „Ha a mám tě“ Teď jsem byl v sedmém nebi, porazit jsem Tchýni, ah já snad blahem omdlím. „Myslíš“ Mrkla na mě a koukla se směrem k podlaze. Velice pomalu jsem se podíval taky.No a teď jsem se pro změnu cítil jak eunuch pred zeunuchovatěním. Jak to tak vypadá, pokud budu chtít mít ještě děti, měl bych se vzdát. Hvíííííízd, prásk! Vzduch se rozvířil a zavoněla ocel. Dvaceti kilová bitevní obouruční sekera se zasekla přesně mezi mě a Tchýni. To bylo poprvé co jsem viděl vyděšený výraz na Tchýnině tváři! Sice jen na chvilku ale byl tam. Oba jsme se prudce otočily a tam stála Petra a s úsměvem na rtech tím krásným klidným tichým hlasem dodala: „Večere se podává, běžte se umýt.“ Pak Peťka, slunce mé duše, ladně došla až k nám a jakoby mimochodem vytrhla sekeru z podlahy a pověsila zpátky nad krb. Spokojeně jsem se zasmál, tohle byl jasný signál pro Tchýni, že žádné skalpování se tu trpět nebude, ó díky bohu za to poupátko.
Toho večera se už moc nestalo. Jen muj synátor se vyznamenal. Po tom, co se ho Babička zeptala jestli se nebojí strašidel jí na to suveréně odpověděl, cituji: "Ne, nebojím, ale že tu určitě nějaký jsou, protože táta říká, že se tu pořád stejně kolem domu plíží ta Babizna, co nás chce jen sežrat."
A konečně už jsem v posteli, byl to velmi náročný den."Toníku, nezlob tak maminku, víš že jí mám ráda." Když se na mě takhle podívá, vždycky mám výčitky."Vím miláčku, já se vynasnažím, ale víš dobře jak si ráda rejpne ... někdy i mečem." Chabá obhajoba, vím. Přitulila se ke mně a zašeptala mi do ucha: "Ty to zvládneš, jsi silnější než Ona." To, mi lichotí, jasně že to zvládnu, jsem přece Pán tohohle domu a Pán lesa. Někdy nevím proč se pořád snažím s Tchýní vycházet.Pohladila mě a políbila. Jo, už si vzpomínam, kvůli tomuhle. Ah, další polibek. Kvůli této chvíli stojí za to vtrhnout do nehlubších jeskynní a vrhnout se na démony, rvát se do posledních sil s netvory celého světa, nechat padnout království, snést slunce z nebe ... anebo pozvat Tchýni.
A tak , Lovu Zdar.

Jmena, zapletka, i pouzite kulisy, jsou zcela smyslene a nemaji se skutecnosti nic spolecneho, jen me tak napadlo utvorit mensi rodinny vecer

Toni skvele ) Kam ty na ty napday chodis

sííím já víííím:p

Kam pazdi? )))

toto jsem psal jako prihlasku do Etoiles, toz at vite jak jak jsem do sveta temneho raje vstoupil,tak tak si poctete estli mate cas a naladu .)



.....Noční obloha se zatměla ještě více, dá-li se to vůbec říci. Na pahorku se objevil Stín, temnější než Noc sama.Stín měl lidský obrys, ale přesto člověkěm nikdy nebyl.Pohlédl na nebe, jemuž vladla nyní Noc.Z ničeho nic udeřil do Stínu blesk a s ohromným zaduněním oslepil a ohlušil vše živé, co se odvážilo pozorovat toto panoptikum.Kolem Stínu se objevila slabá matná záře.Již bylo rozeznat postavu, které Stín patří, i tvář dostala své rysy.Tohle byla bájná postava, všech příběhů, ktere kolovaly od pokolení k pokolení.Pred vašimy zraky smrtelníci, nyní povstal Vypravěč.Nyní , když na sebe přilákal dostatečně velkou pozornost. se opřel o svou hůl a hlubokým a velmi příjemným hlasem pravil: BAF !!!

....."I lekli jste se, že smrtelníci" pousmal se Vypraveč "Povím vám příbeh, docela Obyčejný i přesto zajímavý.Tento příbeh začína v srdci malého díťete. Prcek, Smrádě, Moula, tak ho nazývali ostatní, se kterými trávil dlouhá horká odpolene na hliněném kopečku, jež tvořil celý jejich svět.Byť ve skutečnosti malý a bezcenný kousek půdy, pro dětskou představivost to byla hora Bohů."

Vypraveč se zadíval na nebe, temné a tmavé a na pozadí té prázdnoty se rozsvítila Hvězda, zatím sama zdobila Noc, ale příběh teprve začíná.

....."Tam kde žil náš Prcek", pokračoval Vypravěč "Tam lidé žily mírumilovně, byla to malá vesnice uprostřed rokliny.Necelé dve desítky lidiček zde prežívaly dlouhé věky a obdělávali půdu, kterou jim Bohové darovali.Nikoho nenapadlo toto místo opustit, nic jim zde nechybělo, neměli žádné touhy, které by je nutili podívat se za Kraj hustého Lesa. Les je pevně, ale přátelsky obklopoval.Tohle ale byl svět plný mýtů a Božstev, krvelačných nestvůr a hrdinů.Nic nedokáže zabranit tomu, aby se neobjevila nakonec alespoň jedna lidská zvídavá mysl, která překoná zábrany svého pokolení a se strachem i odvahou lidem vlastní, se rozhodne prozkoumat Les."

Vypravěč se shýbnul na zem pro dva kamínky a ledabyle je hodil proti obloze.Na nebi se rozjasnily další dvě hvezdy, a Noc už nebyla tak temná.

....."A tak Osud spletl sve nitky.Jednoho dne si hrál Prcek blízko Lesu se štěnětem vlčice. Hodil klacík vysoko do vzduchu a ten najednou, nenápadně, tak že si toho Prcek nevšimnul, změnil směr a dopadl za okraj Lesa.Stěně se rozběhlo s neskrývanou radostí mezi husté křoví, které lemovalo Kraj.Prcek chvíli váhal, bál se pověr a bájí, které o Lesu slýchával po večerech od starších lidí z vesnice.Štěně se nevracelo a začal se o něj bát, byl to jeho nejlepší přítel přeci! Nakonec vyhrála odvaha a právě ona zvídavost.Tak se stalo, že Kraj Lesa, poprvé za staletí věků překrocila lidská noha."

Vypravěč postavil svou hůl kolmo před sebe a lehce s ní udeřil do země.Hůl jemně zazářila modrou aurou a nebe ozářily nové hvězdy.

....."Jeho kroky byly nejrv nejisté, avšak Jeho srdce mocně bylo a tak stále hlouběji a hlouběji zacházel do Lesa, jakoby ho někdo táhnul za ruku.Na štěně ůplně zapomněl, teď věděl, že musí vpřed, nemohl odolat.Bylo šero a světlo přicházelo z korun mocných stromu opravdu nerado.V tom před sebou spatřil planinku, krásně zelenou, osvícenou duhou a uprostřed uviděl nádherné zvíře.Jeho kůže byla bíla jak sníh.Mělo bohatou bílou hřívu a na čele se mu tyčil ostrý hrot.Tvor upřeně pozoroval Prcka a ten se nemohl pohnout.Prcek cítil ohromnou ůctu a nezměrné nadšení."

Vypravěč vykreslil levou rukou ve vzduchu ornament.Ten se rozzářil namodralou zaří a zmizel.Ve stejny okamžik se na nebi zrodila další hvězda.

....."Najednou ale světlo pohaslo a ozval se strašlivý řev a dupot.Z leva se přiřítil obrovský trol a nenávistně skočil po jednorožci.Ten stihl jen otočit hrot na své hlavě směrem k trolovi. Hrot projel trolovým pancířem jako mlhou, leč sekera, kterou držel trol v ruce již obepisovala svůj oblouk, na jehož konci byl Jednorožec.Oba tvorové padli ve smrtelné křeči na zem, trol ještě dokázal pozvednout sekeru a namířit ji na Jednorožcův krk.To vše proběhlo velmi rychle, přesto se Prckovi zdálo, že to trvalo roky.Nechápal jak někdo může ublížít takovému tvoru, proč ?! Uvnitř Prcka se rozežhnulo srdce, smíchala se láska a hněv do jedné jediné myšlenky.Chlapec vyběhl vpřed, přímo na ležícího trola a plnou vahou narazail na jeho ruku. Sekera nedopadla kam měla namířeno.Prcek uchopil kámen, který ležel poblíž a chtěl s ním praštit trola, chtěl ho usmrtit, Hned Teď! Ale Prcek byl ještě pořád jen dítě, příliš pomalý a slabý a tak trolova dýka byla rychlejší"

Vypravěč se usmál a mrknul.Nová hvězda na obloze září.

....."Když se Prcek probíral, cítil velkou bolest na levém rameni.Trol mířil presně, ale nepočítal s tak malým protivníkem, a tak téměř minul.S očima plných slz, zaslechl ženský hlas - Neboj Chlapče, Už Je Po Všem.Pomohu Ti - Prcek se zadíval do krásné tváře.Ta tvář ho naplnila bezpečím a klidem, přestal plakat a nadmul svou hruď.Pak si ale vzpomněl na Jednorožce a Trola, prudce se rozhlédl, ale trol nikde nebyl.Jen Jednorožec ležel na boku a těžce oddechoval.Krvácel a jeho krev byla bíla jak ranní mlha.Paní Lesa poklekla vedle raněneho zvířete a pohladila ho, otočila se na Prcka a pravila -Každý Živý Tvor Musí Jednou Zemřít, Takový Je Život. Však Tam Kde Něco Končí, Jinde Něco Začína- když dořekla svá slova, Jednorožce obklopila slaba bíla záře a rozplynul se jako mlha. Paní přišla k prckovi a poklekla před ním, chytla ho za ruce a jemně mu je masírovala.Bolest z ramene se zcela vytratila a po bitce zůstala už jen jizva a vzpomínka."

Vypraveč přisunul konec své hole blíže k ůstům a fouknul na kouli na jejím konci.V křištálove kouli zablikalo nekolik světýlek.Nebesa se opět o něco zaplnila.

....."Paní Lesa se zadívala do chlapcovích očí plných otázek -Tento Svět Není Jediný, Jsou jiné Světy, Které Putují Časem.Nás Před Jinými Světy Chrání Magická Bariéra, Ta Byla Ale Prolomena a z Jednoho Světa Jsem Proudí Zlé Stvůry. Ten Svět Se Jmenuje Britanie a Vládnou Mu Lidé.A Právě Jeden z Lidí Dokázal Za Pomocí Mocné Magie Bránu Prolomit. Proti Ohni Bojuj Ohněm, Proto Musi Člověk Napravit, Co Človek Poničil.Tebe si Vybral Sám Les a Ja Souhlasím s Jeho Volbou.Až Čas a Osud Určí, Ty Budeš Vyslán, aby Jsi Obnovil Barieru Našeho Světa. Nyní Jdi Domů, Cestu Znáš.Sám Poznáš Kdy Přijde Tvá Chvíle.Pak se Vrať, Budu Zde Čekat.Nezapomeň, Až Projdeš Branou Britanie, Nebude Již Cesty Zpět.Takový Je Tvůj Osud.- pak Pani vstala, usmála se, obklopil ji mlžný opar a ten se pomalu rozplynul.Prcek ač mladý, pochopil. Něco se vněm změnilo.Teď už si neměl touhu hrát, teď věděl, že se musí připravit, dobre připravit a musí začít hned, nejlépe pořádnou večeří od maminky.Rozběhl se domů."

Vypravěč slabě zapískal na rty kratkou melodii. Na nebi zatancovali nové hvězdičky.

....."Tak šel čas a jak tomu býva, z Prcka se stal Muž.Nastalo ráno.Ráno toho Dne, kdy se má naplnit osud Muže.Byl již připraven, věděl to dobře, stejně dobře, jako ostatní vytušili, že Muž musí odejít a již se nikdy nevrátí.Nikdo nebyl příliš smutný, ale szla se objevila i na Mužově tváři. Rozloučil se a odešel k Lesu, nikdo jej nenásledoval.Zastavil se před Krajem Lesa, naposledy se otočil, usmál se.Za tenhle svět to stoji, pomyslel si.Prohledl si ještě jizvu, která mu oživovala vzpomíky, jako by se vše odehrálo včera.Pak se napřímil a rázně vykročil vpřed.Cestu znal."

... "Vítej Člověče, Vidím Že Les Vybral Správně, Jsi Připraven Vstoupit ?"
... "Jsem"
... "Pak Budiž Tve Cesty Osudu Spředeny"

Vypravěč pozvedl ruku před tvář a zadíval se do dlaně.Zazářila tam světle modrě tenká vráska, linie, jež se kroutí jak sám Život.Na nebi přibyla další hvězda.

....."Zde mé vyprávění končí, ale příběh pokračuje dále.Mohu vám slíbit, jen to, že Hvězdy nespadnou, Slunce vyjde nad obzor a začne další den v životě lidském. A Já budu svědkem této hry Bohů, abych mohl opeť vyprávět příbeh, ktery je docela Obyčejný."

Vypravěč se usmál, zhluboka nadechl a pohladil svůj plášť.Ten se stejně jako noční obloha rozsvítil stovkami hvězd.Noc už nebyla temná a nebesa zazářila nádhernou scenérií.

"A nyní zavřete oči, odcházím ..."
....................................... Vypravěč..................................................

Fiso ty uz nevis kde ty posty huntit co?

nj nikdo tu nebyl a sem musel dohnat uršulu

e: ale je to pěkný

kuck kuck *vyvali oci a otevre pusu dokoran* ...toniku...nemam slov ......je to hrozne hezky, dobre se to cte fakt parada